středa 15. srpna 2018

Jak vznikla nebeská Mléčná dráha

Sedmý den sedmého lunárního měsíce je "svátkem Pasáčka a Tkadleny" což je starý milostný příběh, který je po staletí v různých podobách vyprávěn u šálků a misek. Je to svátek nebeských milenců, který bychom mohli označit s lehkou nadsázkou jako asijský Valentýn. Tak si pojďte v tento čas jednu verzi tohoto příběhu přečíst. 
Žili dva bratři. Rodiče jim záhy umřeli, a tak musel být starší mladšímu matkou i otcem. Neměli velký dům a nebyli bohatí, ale žili svorně a v dostatku. A že byli na všechno sami a měli plné ruce práce, starší se brzy oženil. Mladší ani potom nezahálel, dostal na starost buvolici, kravku Černušku. Nosil jí vodu, ošetřoval ji, vyháněl na pastvu. Celé dny ji pásal na zelených lukách. Snad proto mu nikdo jinak neřekl než - pasáček.
Starší bratr obchodoval, a tak býval často na cestách. Jednou, když se zase chystal odjet, nabádal pasáčka: "Budeš teď v domě jediný muž, můj mladší bratříčku, starej se o hospodářství, nos vodu, vyháněj krávu na pastvu a nedovol, aby mé ženě někdo ublížil." Pasáček slíbil, že všechno vykoná.
Starší bratr se rozloučil se ženou a vyšel. Pasáček se za ním dlouho díval uslzenýma očima.
A starší bratr si vykračoval po zaprášené cestě a litoval pasáčka: "Ubohý bratříček. Bude mít hodně práce s hospodářství. Ale to nic, však se brzy vrátím. Tentokrát mě čeká opravdu dobrý obchod, a když se podaří, nechám na čas kupcování a postarám se o bratra. Snad mu těch pár dní nebude tak zle. Žena je dobrá duše, ta už bude vědět, jak sirotka potěšit." Ale starší bratr svou ženu málo znal, nevěděl, jaká je zlá a hádavá. Když byl doma, starala se o pasáčka jako vlastní matka, dělala mu pomyšlení, ale sotva muž vytáhl paty, stala se z ní litice. A tak I tentokrát. Jen byl starší bratr z dohledu, honila pasáčka z práce do práce a nedala mu pokoj do samé noci. A ráno, sotva se rozednilo, už poroučela: "Nanos vody, ale honem, pokliď dvůr a dům, hni sebou trochu, ty kůže líná!"
Za práci mu ještě vyhubovala, kouska jídla mu nedala a vyhnala ho na pastvu.
Pasáček hnal krávu za stříbrnou říčku, na zelenou loučku, na sladkou travičku. A tam smutný, přesmutný usedl na pařízek, sklonil hlavu a hořce zaplakal:
"Achich ach, co jsem udělal čím jsem ji rozhněval, že mě tak týrá!"
Jak tak hořekuje, zdá se mu najednou, že někdo na něho promluvil. Co to? Nikde ani živáčka… Ohlédl se vpravo - nikdo tam. Ohlédl se vlevo - také nikdo. Jenom opodál stojí Černuška. Kdo kdy slyšel, aby kráva mluvila lidským hlasem? Sedí tedy dál a pláče. A zase jako by ho někdo volal.
Pasáček svým uším nevěřil.
Pohlédl na Černušku, Černuška pokývla hlavou a povídá:
"Co že jsi takový smutný, neveselý, můj pasáčku? Pročpak pláčeš, naříkáš, můj pasáčku? Máš snad hlad? Neplač, nenaříkej, honem říkej, co bys rád. Chtěl bys prosnou kaši nebo snad chceš knedlíčky s masem? Co máš radši?"
Jaké se to dějí divy? S pasáčkem se všechno točí, stojí jako zdřevěnělý. Začaly se mu sbíhat sliny. Kdo by nechtěl knedlíčky s masem? Olízl se a povídá:
"Chtěl bych knedlíčky…"
Černuška kývla hlavou a přikázala:
"Kdo to jde, vpravo se ohlédni a potom vlevo pohlédni." A už ho zve k hostině.
Pasáček nevěděl, zda bdí nebo sní. Na loučce ve stínu vysokého stromu stál stolek a nízká stolička. Na stolku hluboká mísa plná voňavých horkých knedlíčků, jen se z ní kouřilo. A vedle mísy nové hůlky ze slonoviny.
Hoj, to byly hody, že hůlky pasáčkovi v rukou jen tancovaly!
Jedl, jedl, zuby mu blýskaly, oči se mu smály. Černuška pokojně mávala dlouhou oháňkou a vlídně na něho hleděla. Když se dosyta najedl, pravila:
"A teď dobře poslouchej, můj pasáčku, co ti řeknu. Tvůj bratr se brzy vrátí. Jdi za ním a řekni, že už nastal čas rozdělit hospodářství. Popros ho, ať zajde do vsi pro strýce z matčiny strany, ten že bude vaším soudcem. Ale z majetku nic nechtěj, nedbej jejich přemlouvání. Žádej bratra jenom o mne. Nezapomeň na můj příkaz."
Pasáčka ta řeč polekala. Jak bude žít bez teplého krbu a střechy nad hlavou? Kdo ho bude živit? Co může čekat od bůvolice, když mluví lidským hlasem?
Usedl na pařez a přemýšlel. Černuška si lehla u jeho nohou a také přemýšlela. A tak plynul čas.
Když se paprsky zapadajícího slunce vykoupaly v stříbrných vlnách říčky, poplácal pasáček Černušku po hřbetě:
"Musíme už jít!"
A vydali se k domovu. Ještě ani nedošli k domu a pasáček už viděl, že se bratr vrátil. Stál před chalupou, a sotva je zahlédl, vyšel jim naproti a usmíval se:
"Copak tak pozdě, můj mladší bratříčku?"
Jeho žena mu běžela v patách a hnedka spustila řeč jako z hedvábí:
"Tak, tak. Vždycky se vrací takhle pozdě. Co já se mu jen naříkám, aby chodil dřív, aby se nehonil, aby nepracoval do úpadu."
A hrnula se, že pasáčka obejme. Ale pasáček uhnul a řekl rozhodným hlasem:
"Můj starší bratře! Ještě dnes odejdu z tvého domu."
Ta slova staršího bratra zamrzela. A jak prý bude pasáček žít? Ale ten trval na svém. Nezbylo než poslat do sousední vsi pro strýce. Strýc přišel, dal si všechno vypravovat, a ptal se pasáčka, co že si chce odnést z domu.
"Nechci nic jiného než krávu Černušku."
Strýc I bratr se tomu podivili. Strýc nadal pasáčkovi do hlupáků:
"Peníze žádej, peníze, kluku nerozumná!"
Pasáček však nedal nic na domluvy a přemlouvání a že chce jen a jen Černušku. Co s ním, s tvrdohlavcem? Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Tak se tedy dohodli. Zaplakali si na rozloučenou a rozešli se v dobrém.
Venku zavolal pasáček na Černušku a vydali se spolu do světa.
"Achich ach! Co jsem to udělal? Proč jen jsem kravku poslouchal? Jak teď budu žít sám a opuštěný pod širým nebem?" stýskal si po chvíli pasáček. Brzy litoval svého rozhodnutí.
Šli a šli po úzkých cestách, šli zelenou rovinou, hleděli k dalekým horám, míjeli rýžová pole a modré rybníky, až došli na malou lučinku. Pod pasáčkem únavou nohy klesaly, a tak usedl, že si odpočine. Seděl, hrál si s knoflíky na haleně, a smutně uvažoval:
"Černuško, milá Černuško, kdepak budeme spát?"
A Černuška povídá:
"Řekni, můj pasáčku, v jaké domě chceš přebývat. Chceš žít skromně v malém domě nebo v paláci? Vezmi, chlapče, tuhle hůlku a nakresli na zem dům."
Pasáček jako ve snu uchopil hůlku a nakreslil dům: ani velký, ani malý, pěkný prostorný dům se širokou střechou.
"Kdo to jde, vpravo se ohlédni a potom vlevo pohlédni," řekla Černuška.
A jen dořekla, kde se vzal, tu se vzal dům, právě takový, jaký pasáček namaloval. Červená střecha zrovna kvetla na temně modrém nebi. V oknech plálo světlo, do oken voněly květy. Pasáček si mohl oči vykoukat a vůbec ničemu nerozuměl.
"Tak tady je tvůj dům," řekla spokojeně Černuška. "A teď se můžeme vyspat. Pojď, můj pasáčku, pojď!"
V domě už bylo všechno připraveno. Na stole stála chutná večeře, z cihlové pece, kchangu, se linulo teplo a na peci bylo ustláno ke spaní. Černuška a pasáček usedli za stůl a jedli, co hrdlo ráčí. I číšku vína vypili. Po večeři se Černuška pohodlně uvelebila na podlaze a pravila:
"Já dobře vím, můj pasáčku, že zrovna hoříš zvědavostí. Sdělím ti teď veliké tajemství. Ty jsi tuze hodný a pracovitý člověk, ale v životě nemáš na růžích ustláno. Vládce nebes to dobře ví a rozhodl se, že ti pomůže. To on mi dal dar lidské řeči a ještě mnohé jiné dary, abych ti přinesla užitek a štěstí. Ale to není všechno. Za tvou poctivost a dobrotu chce ti Vládce nebes dát za ženu svou vnučku. Je to tkadlena k pohledání, tak jemné hedvábí jako ona hned tak někdo neupřede. Je pracovitá jako ty, dobře se vám povede."
Pasáčkovi zčervenaly tváře, oči se mu rozzářily. Jistě se dostal do pohádkové říše, jinde se taková kouzla nedějí! Ale jak svou nevěstu najde?
"Nic se neboj, můj pasáčku," pokračovala Černuška. "Hned ti řeknu, kde najdeš vnučku Vládce nebes. Nedaleko odtud, co bys kamenem dohodil, v čisté říčce uprostřed květnaté louky se každý den koupávají dcery Vládce nebes a s nimi jeho vnučka. Když svléknou své krásné šaty, položí je na břeh řeky, přeplavou tu čistou říčku a ve vodě dovádějí až u protějšího břehu. Ty k té říčce musíš dojít tak, aby tě neviděly. Potom schováš vnučce šaty. Až se vrátí na břeh zpátky, bude tě o šaty prosit. A ty řekneš, že je vrátíš, jen když se stane tvou ženou. A když krásná dívka svolí, zas jí šaty dej."
Nazítří o polednách, vydal se pasáček s Černuškou k čisté říčce. Cesta nebyla dlouhá. Na březích říčky rostl hustý les. Když došli na místo, uviděli louku nevídané krásy. Byla poseta pestrými květy jako nejdražší koberec. Dlouhé, husté větve pružných vrbin se skláněly nad břehem jako zelená střecha. Jako by zrovna zvaly unavené poutníky, aby se ukryli v jejich stínu před sálavým sluncem. Voda v říčce se leskla, vlnky omývaly břehy a opodál v zátočině se kolébaly hrdé, bělostné lotosy.
A uprostřed říčky skotačily překrásné dívky.
"Šaty tvé nevěsty leží pod třetím stromem," řekla Černuška. "Jdi a zkus své štěstí."
Pasáček se přiblížil k třetímu stromu, sebral se země nebesky modré, slunečným zlatem vyšívané šaty, a honem s nimi do lesa.
Snad zašustěla tráva, snad zapraskala větévka pod jeho nohou, snad hlasitě vydechl, že ho dívky v řece zpozorovaly. Nechaly veselého dovádění a kvapem se běžely obléknout. Oblékly se a zmizely. Jenom vnučka Vládce nebes, která se koupala ze všech nejdále, nic netušila. Vtom se ohlédla po svých družkách a ulekla se. Nikde neslyšela jejich smích, odnikud nezaznívaly jejich písničky. Ticho, ticho.
Tu vyšel pasáček ze svého úkrytu.
"Vrať mi šaty," prosila nebeská tkadlena. Její hlas zvonil jako jasný zvoneček. Její mladé tělo halily vody říčky, ale krásná tvář zářila jako měsíc v novoluní. Jen ji pasáček uviděl, rázem si ji zamiloval.
"Vrátím ti tvé krásné šaty," řekl rozechvěle, "ale staneš se mou ženou."
Vnučce Vládce nebes se zalíbila pasáčkova smělost i mladá, upřímná tvář, usmála se a svolila.
Žili pak spolu pasáček a tkadlena, žili svorně a šťastně a měli se rádi. Hodiny jim ubíhaly jako chvíle, dny jako hodiny, měsíce jako dny. Za rok povila tkadlena blížence, dva růžové, baculaté chlapce.
Snad by tak byli žili ve štěstí po mnoho let. Myslili však jen a jen na svou lásku, že pro ni i na práci zapomněli. Když Vládce nebes viděl ten planý život bez užitku, náramně se rozhněval a velel své vnučce, aby se vrátila zpátky na nebesa.
Ten kdo nectí práci, štěstí ztrácí.
S pláčem se chystala mladá tkadlena na cestu, s pláčem se loučila s mužem a dětmi.
Pasáček se div hořem nerozstonal, a když mu bylo nejhůře, vzpomněl si na Černušku.
"Černuško, Černuško, poraď, co mám dělat!"
Dobrá Černuška jen zavrtěla hlavou. Proti rozkazu Vládce nebes není odvolání. Ale snad by přece jen jednu pomoc věděla.
"Poslouchej dobře, můj pasáčku, co ti řeknu. Chceš-li svou ženu zadržet, musíš mě zaříznout…"
O tom nechtěl pasáček ani slyšet. Takový vděk za její dobrotu! Černuška ho však umlčela:
"Chceš-li zachránit svou ženu, musíš mě zaříznout a stáhnout ze mne kůži. Potom přichystáš vahadlo a dvě vědra a do každého vědra položíš měkký polštářek. Zítra je sedmý den sedmého lunárního měsíce. Zítra tvoje žena odejde. Když se ti podaří zdržet ji do půlnoci, zůstane už navždy u tebe."
"Jak jen ji mám zadržet, co jen mám dělat?" naříkal pasáček zoufale.
"Tvá žena se chystá odejít zítra navečer. Ty, sotva se začne stmívat, položíš do věder chlapce, posadíš se na práh domu, zabalíš se do mé kůže a tak na ni budeš čekat. Sám poznáš, co bude dál."
Přikázáno, vykonáno.
Sotva se začalo venku smrákat, pasáček si sedl na práh, přehodil přes sebe kůži a čekal. Budit děti mu bylo líto, myslel si, že je na to dost času.
Seděl tak na prahu a přemýšlel o svém osudu. Přemýšlel, přemýšlel, až usnul.
Probudil ho temný rachot - na zemi leží převržená vědra. A jeho žen už prchá k vrátkům. Vyskočil jako uštknutý, proklínal svou ospalost, běžel do domu pro děti, posadil je do věder a honem za ženou. Co chvíli se mu zdálo, že ji už už dohoní, ale vždy mu jako zázrakem uklouzla.
Když už ji tak po sté doháněl, žena Vládce nebes, která se dívala na ten útěk, vytáhla ze svých černočerných vlasů zlatou vlásničku a tou vlásničkou udělala za tkadlenou širokou dlouhou čáru. Čára se kouzlem proměnila v bezednou, prudkou řeku. A vody té řeky byly bílé jako mléko.
Na mnoha místech zkoušel pasáček řeku přebrodit, ale všude ho strhl proud a musel se vrátit na břeh. A tak svou milovanou ženu už nikdy nedohonil.
Když večer zaplanou hvězdy, svítí na obloze bílá řeka. Lidé jí říkají Mléčná dráha. Na jednom jejím břehu září tři hvězdy: dvě malé a jedna velká - souhvětdí Oria. To je pasáček a jeho děti blíženci. A na druhém břehu Mléčné dráhy hoří veliká hvězda Lyra. To je tkadlena, odloučená od muže a dětí. A že se ani Vládce nebes nemohl dívat na jejich žal, dovolil jim, aby se jednou do roka setkali.
Mléčná dráha je však příliš hluboká a široká. Aby ji mohla nebeská tkadlena přejít, slétají se k ní toho dne všechny straky z celé země a sedají si těsně vedle sebe na vodu. Po dlouhém mostě z jejich malých hlaviček kráčí vnučka Vládce nebes vždy sedmého dne, sedmého lunárního měsíce obejmout muže a děti.
A po celé širé Číně spěchají toho dne lidé k svým domovům, aby se sešli a objali jako tkadlena s pasáčkem.
A když se nazítří straky vrátí zpátky na zem, nemá žádná z nich na hlavě ani peříčko. To jsou stopy střevíčků nebeské tkadleny.

2 komentáře: